Reklama
 
Blog | Jiří Novotný

Dědiňan přibyl do Prahy – levné ubytování na Spořilově

Půvabná slečna mi na Hlavním nádraží ochotně poradila, jak koupit lístky na pražskou MHD. Přikoupil jsem ještě mapu a s touto v ruce neochvějně směřoval na Spořilov, na konečnou jedenáctky, kde se měla nalézat velmi levná ubytovna. Lidé na mne pohlíželi se zájmem ...

"Ale to platí jen pro předem nahlášené výpravy!" zvolala recepční a uklízečka v jednom, madame Olja, když jsem argumentoval v tisku inzerovanou cenou. Jinak stál den (vlastně jedno noční přespání) 75 Kč,- na osobu, což šlo.

"Nevadí, že budete bydlet s Ukrajinci?" položila otázku, které jsem opravdu nerozuměl. Řekl jsem, že naopak, že to bude určitě zajímavější. A bylo. Jeden z mých spolubydlících byl zpěvák kdysi slavné ukrajinské skupiny s křestním jménem typu "nomen-omen", Slavik. Ukazoval mi fotky z té doby, kde byl obklopen půvabnými dívkami… Každý večer si uvařil pytlíček rýže a tu pak jedl s osmaženou cibulkou z otlučené misky. 

"Ty jíš jako pes, Slavo." – "Žiju jako pes, jím jako pes. Co má být?"

Reklama

Dřel kdesi načerno za třicet korun na hodinu: "Až našetřím tisíc dolarů, dám je klientovi a získám práci v Izraeli!"

Slavik byl tak slavný, že jednou přišla na návštěvu našeho pokoje špička spodiny místní ukrajinské mafie, tedy ti, kteří sice nepracovali a přesto si žili dobře, ale nebydleli v bytě. Vedl je obrovitý Kolja, údajně elektroinženýr. Přinesli mnoho lahví Fernetu, ale namísto o Slavika se zajímali o mně: "Co máš proti Ukrajincům?" vypálil Kolja po úvodních formalitách, tedy zhruba po prvním vypitém litru. Vysvětlil jsem popravdě, že nic, že mne trápí spíše Čechové. Vysvětlil jsem to přesvědčivě, takže jeden z Koljových poskoků vytáhl boxera a prorazil velikou díru do skříně. Tím se atmosféra vyčistila a při dalším přátelském hovoru o všem možném dal Kolja kvůli čemusi facku své milé Irině. A Irina jej za to bodla nožem do ramene. V nastálé vřavě se objevila madame Olja s mopem a začala pilně utírat krev z podlahy, zatímco Slavik utekl oknem…

"My to uklidíme sami!" vyhodila ji Irina a dodala, když madame Olja dotčeně opustila místnost: "Baba jedna zvědavá!"

Koljovi asi připadalo, že by si zasloužil více pozornosti, takže vytáhl hrst pětisetkorun a rozhodil je po pokoji a popadl Irinu a odešel i s poskoky. Sesbíral jsem ty peníze a zanesl je Koljovi na pokoj (už se nalézal s Irinou v posteli) a tím, dá se říci, jsem byl nejen ubytován, ale i aklimatizován.

Jenže ne akceptován. Krátce totiž potom, co jsem se tam objevil, vybrala časně ráno ubytovnu cizinecká policie. Naložili a odvezli plný mikrobus cizinců, kteří neměli v pořádku doklady. Ale, mimochodem, žádný strach. Večer byli do jednoho zpátky – každý načerno pracující Ukrajinec musel z těch ubohých třiceti korun na hodinu platit "klientovi" tisíc korun měsíčně, údajně na úplatky úředníkům. (Klient se kdovíproč říká jejich zprostředkovateli práce). A Kolja po této neúčinné akci dospěl k závěru, že jsem policista. "Takové hodinky nosí policisté!" tvrdil například hlasitě, když jsme se potkali na chodbě. A podobně. Nechal toho teprve, když se zeptal posměšně: "Copak nám vzkazuje Policie České republiky?" Už jsem toho měl dost: "Přestaňte krást!"

"Cože?" zvolal ten obr a znejistěl. Zopakoval jsem mu to a nechal jej tam stát v pochybách. Od té doby se se mnou nebavil.

Pokud mám celkově hodnotit kvalitu ubytování, mohu říci toto: vcelku vzato dezolát, jak už to bývá u provizorních staveb z unimo buněk, jimž byla původní provizorní "kolaudační životnost" prodloužena z pragmatických důvodů na "nekonečno". Na pokojích nebyly funkční elektrické zásuvky a na jednoho člověka připadaly necelé tři metry čtvereční obytné plochy. Společná kuchyň, společné záchody a sprchy, kde nárazově dokonce tekla teplá voda.

Přesto, i vzhledem k nedalekému Hamerskému rybníku, takové bydlení nepostrádalo jistý půvab – dokonce jsem cítil, jak duševně okřívám…