Komentáře: Syndrom neexistující osobnosti

Od: Milada

Milada — Sun, 19 Apr 2009 09:28:06 +0000

Úhlel pohledu
zaujal mne tento článek a diskuse. Musím říct, že jsem také trpěla tímto „syndromem neviditelnosti“ do té doby, než jsem si uvědomila, že problém není v lidech okolo mne, ale ve mě. Je to snadné jako facka. Všechno co prožíváme si řídíme sami. Pokud mě prodavačka přehlídne ve frontě, není to tím že jsem jí nesympatická, nebo nejsem vidět. Pokud si budu myslet, že jsem jí nesympatická, bude jen a jen můj úhel pohledu. Vůbec to tak nemusí být a já si odnesu v nejlepším případě zkaženou náladu, kterou jsem si vyvolala sama v reakci na situaci. Když situaci zhodnotím, že mě prodavačka přehlédla, já se jí připomenu, odnesu si chlebíček:) Souhlasím, že problém je v sebevědomí a sklonu k stahovačnosti.

Od: kalasnikoff

kalasnikoff — Thu, 16 Apr 2009 16:27:24 +0000

jak v tom vtipu
pane doktore, lidé mě ignorují… další prosím

Od: ES

ES — Thu, 16 Apr 2009 10:58:18 +0000

pokrač
a bylo mi řečeno, že ani náhodou, že dotyčný nechce přijít o práci… že je lepší se nikoho a ničeho nezastávat a držet hubu a krok . Bohužel jsem nenarazila na nikoho, s kým by tento strach necloumal. No a na drzou prodavačku jsem si taky jednou dovolila, byla na mě sprostá, opakovaně, tak jsem se jí zeptala, jestli je pořád takhle příjemná… a pak začala hádka. Celej obchod se na mě díval – asi pět desetimetrových front v supermarketu. A hlavně JAK se na mě ty lidi dívali… rozumný argumenty neměly žádnou váhu, důležitý bylo „že se něco děje“ a „je mela“ a to je zajímalo. Protože já jsem řvala víc nahlas, tak jsem byla ta špatná – bez ohledu na argumenty. Docela mě to naštvalo. Měla jsem chuť všem říct co čumíte… Ale to si jenom podpaluju polínka. Jo a ještě – když vám někdo bude pořád dokola opakovat, že jste k ničemu, neexistujete, začnete se tak cítit i chovat. Když je v systému normální mít strach, tak ho ty lidi budou mít…
Asi bych si měla založit svůj blog……….

Od: ES

ES — Thu, 16 Apr 2009 10:53:20 +0000

Já Andrejku taky chápu…
několikrát jsem byla v takové situaci. I když se ozvat umím a dělám to někdy (když to stojí za to nebo se to už nedá dál snášet) a žádnej kladnej výsledek to nemá. Ten mechanismus moci, myslím, funguje pořád. Záleží potom na člověku jakou má morální a materiální výbavu, ze které vzešel – ono to spolu opravdu nějak souvisí. Patrně. Taky to, že už by to nemělo fungovat jako v socialismu (v naší historii) a ztělesněním moci je neprůstřelný úředník, tak dneska platí stejně jenom se kosmeticky upravily podmínky. Dnes to ovlivňuje ta materiální základna a jsou podmínky pro to, aby se s lidma manipulovalo, protože např. když pracujete u majitele firmy, naloží s vámi po svém – má tu moc. Nebo – pracovní smlouvy na dobu určitou – to je nerovné postavení, zaměstnavatel nemusí nic dokazovat, jste odkázání na jeho libovůli a pocit moci. A spousta dalších věcí.
Kromě toho, strach je pořád – já to sice nechápu, ale třeba teď jsem potřebovala doložit nějaké svědectví, abych se právě mohla ozvat

Od: Kateřina M.

Kateřina M. — Tue, 14 Apr 2009 23:07:35 +0000

Jo, ty podpultovky
mě taky napadly… jenže je to skoro dvacet let, co jsou otevřený hranice a všeho dostatek. Není-li něčeho dostatek, jako že občas není a některé konrétní obchody mívají v dodávkách zboží výpadky, neznamená to, že se budu před prodavači pokorně plazit a o něco doprošovat. Prostě půjdu jinam. A než tak udělám, ráda všem sdělím, proč tak činím.

Pravidelně chodím v naší ulici do krámku, který patří Vietnamcům. Bydlí v úplně jiné čtvrti, přesto znají skoro všechny zákazníky jménem, a ještě se pravidelně a upřímně zajímají, jak se komu vede, nákup sami ukládají do tašky, nikdy se nestalo, že by někoho přehlédli, přitom zákazníků se tam občas sejde hodně najednou, když se člověk ptá na nějaké zboží opakovaně, nejpozději do týdne ho mají v nabídce… Pak že to nejde.

Od: Jiří Novotný

Jiří Novotný — Tue, 14 Apr 2009 21:42:55 +0000

Jen poznámka
Andrejka je skutečná a její příhoda se stala přesně tak, jak je popsáno.

Od: Jiří

Jiří — Tue, 14 Apr 2009 20:35:09 +0000

oprava
uklízečky ztělesňovaly, samozřejmě: tak to vypadá, když se člověku nevybaví lineární, „rovná“ a zcela konkrétní věta: místo toho jednotlivá slova maže, doplňuje, přehazuje apod.

Od: Jiří

Jiří — Tue, 14 Apr 2009 20:33:12 +0000

to Kateřina M.
Já myslím, že ten syndrom, který v „Andrejčiných situacích“ spouští vztah mocný nadřízený-ustrašený podřízený, byl charakteristický pro dobu socialismu zejména. Jednou z příčin mohl být i nedostatek všeho možného (každou chvíli něčeho jiného) a prodavači byli ti, kteří mohli banány „schovat pod pultem“. Uklízečky zase mohly být propojeny s StB nebo ztělesňovali dodržování pravidel a kdovíco ještě.

Ale (zejména) lidi v sobě asi měli nebo dodnes mají nepřípadné pocity viny: kdybych si sundal boty, uklízečka by mě neseřvala (co na tom, že z její strany by šlo o nevhodou a urážlivou reakci), kdybych byl výraznější (hezčí, charismatičtější apod.), prodavačka by mě „nepřeskočila“ ve frontě apod. S těmi pocity je třeba (u sebe) bojovat.

Od: M.H.

M.H. — Tue, 14 Apr 2009 19:44:33 +0000

Moje zkušenost:
Ano,

také bych řekl, že když je člověk v právu, je spíše lepší se ozvat, než se neozvat…

🙂

Od: Kateřina M.

Kateřina M. — Tue, 14 Apr 2009 18:32:13 +0000

Jiří,
úplně souhlasím – mají-li ti lidé i nadále nad námi moc, můžeme si za to sami. Proto si myslím, že se Andrejka, ať už reálná, nebo fiktivní, měla ozvat. Ta prodavačka by se nejen měla dozvědět, že udělala chybu (nevěděla-li to), ale taky by měla pocítit, že to je zákaznici nepříjemný – a příště se chovat o dost jinak.