V každém případě to nebylo nic platné: pokaždé, když kamarádi mých sousedů v paneláku obdrželi nějakou tu sociální podporu, byl rachot až do rána. Zkoušel jsem se přesunout z ložnice do obýváku na kanape, ale hluk byl všude stejný, homogenní. Napsal jsem ergo majiteli bytu, že chci snížit nájem, neboť některé dny tam prostě nelze spát. Majitel bytu mi odepsal, že toto nemůže být důvodem ku snížení nájmu, protože – nevím už proč. Napsal jsem znovu majiteli bytu, shodou okolností jím byla radnice, že vlastně radní nemají jiný úkol a účel, než dbát na klidný spánek občanů. Odepsali mi, že tedy, za těchto pro ně nových, krajně překvapivých okolností, někdy příští nebo přespříští rok dají tyto mé hlučné sousedy k soudu – ale že budu muset svědčit. Napsal jsem jim, že svědčit samozřejmě budu, ale že stále zůstává nejasné, kde budu spát v ony noci, kdy kamarádi a kamarádky mých jinak vzorných sousedů promění byt pode mnou v rachotící zábavní zařízení. Zdali tedy by nebylo možné spát podle nějakého pořadníku u jednotlivých členů městského zastupitelstva, s výjimkou komunistů, ovšemže. Neboť ve sklepě, jak mne také napadlo, to možné nebylo, protože mně přidělená kóje měla půdorys 165 x 165 cm. A já měřím 185. Je pravdou, že mohli konstatovat, že úhlopříčně bych se tam vešel – ale nenapsali nic. Jistě je to plané korespondování přestalo bavit. Stejně jako mě. Řekl jsem si, že koneckonců bydlet v obci, kde je nemožná elementární komunikace s členy MZ, kteřížto navíc nemají ani nepatrné ponětí proč byli zvoleni a (pokud jde o radu města a t.d.) za co vlastně jsou placeni, není zas až taková životní výhra. I když je jeden šťasným majitelem obecního bytu. I oznámil jsem příslušnému orgánu (říkejme jim, prosím PBH, i když se už asi jmenují nebo se tehdy jmenovali jinak, nevím), že chci svůj obtížně obytvatelný byt obci vrátit. Radním a spol. jsem napsal, že než takto, budu raději bezdomovcem.
Vrátit obci obecní byt není až tak lehké, jak by si jeden myslel, že je. Některé, připadalo mi, úřednice PBH by spíše pochopily aerodynamické paradoxum, než takovéto rozhodnutí. Nehledě na to, že za mnou chodili lidé, kteří si mne pletli s majitelem: "Já budu platit nájem a přidám ještě pro vás, když … … protože od příštího týdne budu jinak na ulici i s dětmi!" Nemohli pochopit, že byt není můj a tudíž s ním nemohu nikterak disponovat. Navíc, právě tou dobou, jakýsi sociálně demokratický ministr, když se jej ptali, co říká na takovéto hospodaření, kdy se nájemník chová jako majitel a profituje z toho, řekl: "Dělal bych to také tak!". Pak vracejte byt … Ale, pokud má člověk jasný cíl a vytrvalost, dosáhne nakonec přece jen svého. Při předávání na mne sice příslušná úřednice vytáhla složku, ve které měla založen originál mé stížnosti, (adresované ovšem radnici, pan starosta byl ale tak laskav, že stížnost zaslal těm, na které jsem si stěžoval …) – když ale jsem ji upozornil, že nepracuje pro StB, nýbrž pro PBH (chvíli zamyšleně zírala), že to prostě není to samé, dílo se zdařilo! Byl jsem svoboden, homeless – a připraven vyrazit do světa. Nelitoval jsem toho nikdy, i když do hospody, kde jsem se konečně napil nefalšovaného, opravdového irského kafe, byla ještě daleká cesta.
Tato osobní rubrika je věnována člověku, který rozházel lejna po místnostech pobočky VZP, a který mne k myšlence napsat o tom, jak se žije pracujícímu bezdomovci, přivedl. Čímžto mu takto děkuji.