Proč ale lidé tak urputně věří v knihu? Říkal jsem si, když jsem viděl davy, marnící svůj čas i intelekt okukováním a obdivováním papeže.
A vzpomněl jsem si na známého, který také věřil v knihu. Tu napsal nějaký pan W. s tím, že mu ji diktoval přímo Bůh. Známého kniha velmi změnila, což bylo dobře pozorovatelné z mé strany, neboť jsem byl nešťastnou shodou okolností jediným člověkem, se kterým mohl komunikovat.
Především ten můj známý nabyl velice vysokého mínění o vlastním intelektu a byla na něm také pozorována jakási univerzální nadřazenost. "Hitler se narodil v Bibli – a já to všem tady budu říkat!" Pravil třeba triumfálně. Ponechal jsem stranou fakt, že hlásat podobné "pravdy" právě v Severním Irsku, kde jsme se tou dobou nacházeli, není nejlepší nápad, a zeptal se: "Ty víš, jak se anglicky řekne -narodil se- ?" Protože, popravdě řečeno, s raketovým vzestupem intelektu, způsobeným knihou pana W., pozoroval jsem u tohoto svého známého naprostý úpadek zájmu o minulé časy anglických sloves. Ne že by to předtím bylo oslňující… Vyslechl jsem dlouhou přednášku o nevhodnosti a neférovosti této mé poznámky, jakož i zdrcující kritiku mého charakteru. A také, že přece naprosto není podstatné, jestli to ví nebo ne.
Přestal jsem s ním chodit do hospod, protože konverzace probíhala vždy nějak takto:
"Člověk se skládá ze čtyřech částí, to jest z …. a z …. a z antihmoty!" Řekl, a chtěl na tomto jasném a nezpochybnitelném základě pokračovat v diskuzi. "Jo!", přerušil jsem jej, "napsal to W. a tomu to řekl přímo Bůh." "No jistě!" pohlédl na mě udiveně, jak si vůbec mohu dovolit pochybovat, když jsem koneckonců tu knihu přečetl jen velmi zběžně. "Buďto Bůh nezná fyziku, nebo W. špatně rozuměl, nebo si to W. prostě vymyslel!" "Zato ty znáš fyziku velice dobře, co?" Kontroval můj známý, ačkoli mi nedávno sdělil ve vší vážnosti, že se rozhodl dosáhnout geniality tím, že nebude nic vědět … Ujistil jsem jej, že toho o fyzice vím dozajista mnohem více, než on a pan W. dohromady, ale že to nic neznamená a že se rozhodně nevytahuji, protože zde jde o učivo základní školy.
Prosil jsem jej: "Ty diskutuješ o Bibli, ačkoliv jsi ji nejen nečetl, ale nikdy ani neviděl. To je urážlivé vůči těm, kteří tu knihu znají."
Řekl: "Bibli číst nepotřebuju. Vím o té knize dost z chování křesťanů a z filmů. Třeba jak ten Ježíš nechal rozestoupit moře!! A W. píše, že Bible byla napsaná až několik století po narození Ježíše!"
Učinil jsem marný pokus mu vysvětlit, jak je to s Novým a Starým zákonem. On mi doporučil, ať si znovu a důkladně přečtu veledílo pana W. Já nesměle namítl, že když tu knihu tak zná a miluje, ať si ji koupí v angličtině a čte takto, že alespoň natahá vazby a podobně. Koupil ji – a věnoval řediteli továrny, kde pracoval, to jest irskému protestantovi.
Jeho pocit nadřazenosti se začal asymptoticky blížit nekonečnu: všemu pojednou rozuměl a všechno věděl, a to, co věděli jiní, věděl vždy lépe. Jaký zázrak! Vše díky jediné knize z těch čtyř, co za celý život přečetl… Pro pořádek je třeba napsat, že ani zázračný vzestup inteligence nijak u tohoto mého známého neovlivnil vztah k nadřízeným na pracovišti: jeho patolízalství bylo a je neochvějné …
Nakonec, ačkoli se jinak moc nerozčiluji, když mě přišel o čemsi poučovat se shovívavým nadřazeným úsměvem, jsem vyskočil, že toho debila zakousnu. K jeho cti je nutno říci, že utekl, a že tedy nejsem uvězněn pro zvláště zavrženíhodné zabití.
Obecně lze ale myslím konstatovat, že víra v knihu nevede k ničemu dobrému a nikterak nesouvisí s vírou v Boha. Ba, sakra!, naopak …