Osmělím se naznačit dvě oblasti, proč lpíme na tomto zjevném omylu a proč to musí být omyl. První oblast je výsostně logická:
Kdo jiný to řekl nebo si to myslí? Problém je v tom, že zde jde o sebehodnocení, které ale není ani takto definováno a pojímáno. Možná jde o mýtus nebo pověru od dob, kdy lidé začali mluvit a řekli si vzájemně: "Páni! Jsme my to ale výkvěti! Ta naše zjevná dokonalost nemůže být sama sebou! Kde, řekněme si hned a narovinu, je kořen naší naprosté úžasnosti?" A tak se, implicitně, "dokonalost člověka" stala asi už velmi dávno "otázkou" k řešení, přičemž nikdy nikdo nezpochybnil samu podstatu té věci, totiž co ve skutečnosti je na lidech tak božského. Dokonce tu kontraproduktivně ční onen logický rozpor: hodnotíme sama sebe a docházíme k nesmírně pozitivním výsledkům, že naše existence je prospěšná všem a všemu a že se z nás Bůh vcelku vzato raduje. Kybernetická potíž je v tom, že systém (zde lidstvo), který sám sebe hodnotí excelentně kladně, je vadný a zákonitě zkolabuje. Nebo ještě jinak: to, jak sami sebe hodnotíme, nemusí být pravda, dokonce snad ani nemůže, protože asi není možné negovat výsledky vlastních úvah, které nám musejí vycházet tak, abychom glorifikovali vlastní existenci. V každém ale případě je jasné, že logicky nám musí za každé situace vyjít, že jsme jedineční, ať už je pravda jakákoli. Z tohoto hlediska tedy výsledky lidských úvah o významu lidského druhu nemají žádnou váhu – kdybychom dospěli k tomu, že jsme nepovedou variantou vyšších forem života, museli bychom se se stejnou logickou důsledností "odstranit z vesmíru". Takže k něčemu takovému dospět nemůžeme, i kdyby to byla naprosto zjevná a jednoduše pochopitelná pravda …
Druhá, dnes aktuální záležitost, je nepochopení toho, co bychom už nyní chápat měli. Obdivujeme jedinečnost "živých forem" hmoty (a nejvíce sebe…), ale jaksi nechápeme, že to, čemu říkáme hmota, je, i z pohledu oficiálních fyzikálních konvencí, nejspíš podivuhodnější, než my. Přemýšlejte, prosím se mnou: "cosi" se kdysi smotalo v jakési částečky a tyto pak vytvořily atomy tak "šťasně", že nejen vzniklo plno typů atomů, ale dokonce se tyto atomy byly schopny slučovat v další částice, v molekuly. Včetně DNA. Nám to připadá tak samozřejmé, jako gravitace nebo setrvačnost, protože v tom nejen od narození žijeme, ale dokonce se i z atomů a molekul skládáme – ale samozřejmé to není ani v nejmenším. Židé jediní, myslím, říkají: "Celý svět je zázrak!", a mají, s odpuštěním, po čertech pravdu.
Nyní tedy můžeme konstatovat, že antropocentrický nebo jakýkoli podobný náhled na svět a sebe sama má fakticky, přes svou zdánlivou pozitivitu, zákonitě destruktivní efekt na lidstvo…