"Ale to platí jen pro předem nahlášené výpravy!" zvolala recepční a uklízečka v jednom, madame Olja, když jsem argumentoval v tisku inzerovanou cenou. Jinak stál den (vlastně jedno noční přespání) 75 Kč,- na osobu, což šlo.
"Nevadí, že budete bydlet s Ukrajinci?" položila otázku, které jsem opravdu nerozuměl. Řekl jsem, že naopak, že to bude určitě zajímavější. A bylo. Jeden z mých spolubydlících byl zpěvák kdysi slavné ukrajinské skupiny s křestním jménem typu "nomen-omen", Slavik. Ukazoval mi fotky z té doby, kde byl obklopen půvabnými dívkami… Každý večer si uvařil pytlíček rýže a tu pak jedl s osmaženou cibulkou z otlučené misky.
"Ty jíš jako pes, Slavo." – "Žiju jako pes, jím jako pes. Co má být?"
Dřel kdesi načerno za třicet korun na hodinu: "Až našetřím tisíc dolarů, dám je klientovi a získám práci v Izraeli!"
Slavik byl tak slavný, že jednou přišla na návštěvu našeho pokoje špička spodiny místní ukrajinské mafie, tedy ti, kteří sice nepracovali a přesto si žili dobře, ale nebydleli v bytě. Vedl je obrovitý Kolja, údajně elektroinženýr. Přinesli mnoho lahví Fernetu, ale namísto o Slavika se zajímali o mně: "Co máš proti Ukrajincům?" vypálil Kolja po úvodních formalitách, tedy zhruba po prvním vypitém litru. Vysvětlil jsem popravdě, že nic, že mne trápí spíše Čechové. Vysvětlil jsem to přesvědčivě, takže jeden z Koljových poskoků vytáhl boxera a prorazil velikou díru do skříně. Tím se atmosféra vyčistila a při dalším přátelském hovoru o všem možném dal Kolja kvůli čemusi facku své milé Irině. A Irina jej za to bodla nožem do ramene. V nastálé vřavě se objevila madame Olja s mopem a začala pilně utírat krev z podlahy, zatímco Slavik utekl oknem…
"My to uklidíme sami!" vyhodila ji Irina a dodala, když madame Olja dotčeně opustila místnost: "Baba jedna zvědavá!"
Koljovi asi připadalo, že by si zasloužil více pozornosti, takže vytáhl hrst pětisetkorun a rozhodil je po pokoji a popadl Irinu a odešel i s poskoky. Sesbíral jsem ty peníze a zanesl je Koljovi na pokoj (už se nalézal s Irinou v posteli) a tím, dá se říci, jsem byl nejen ubytován, ale i aklimatizován.
Jenže ne akceptován. Krátce totiž potom, co jsem se tam objevil, vybrala časně ráno ubytovnu cizinecká policie. Naložili a odvezli plný mikrobus cizinců, kteří neměli v pořádku doklady. Ale, mimochodem, žádný strach. Večer byli do jednoho zpátky – každý načerno pracující Ukrajinec musel z těch ubohých třiceti korun na hodinu platit "klientovi" tisíc korun měsíčně, údajně na úplatky úředníkům. (Klient se kdovíproč říká jejich zprostředkovateli práce). A Kolja po této neúčinné akci dospěl k závěru, že jsem policista. "Takové hodinky nosí policisté!" tvrdil například hlasitě, když jsme se potkali na chodbě. A podobně. Nechal toho teprve, když se zeptal posměšně: "Copak nám vzkazuje Policie České republiky?" Už jsem toho měl dost: "Přestaňte krást!"
"Cože?" zvolal ten obr a znejistěl. Zopakoval jsem mu to a nechal jej tam stát v pochybách. Od té doby se se mnou nebavil.
Pokud mám celkově hodnotit kvalitu ubytování, mohu říci toto: vcelku vzato dezolát, jak už to bývá u provizorních staveb z unimo buněk, jimž byla původní provizorní "kolaudační životnost" prodloužena z pragmatických důvodů na "nekonečno". Na pokojích nebyly funkční elektrické zásuvky a na jednoho člověka připadaly necelé tři metry čtvereční obytné plochy. Společná kuchyň, společné záchody a sprchy, kde nárazově dokonce tekla teplá voda.
Přesto, i vzhledem k nedalekému Hamerskému rybníku, takové bydlení nepostrádalo jistý půvab – dokonce jsem cítil, jak duševně okřívám…