Ještě před volbami jsem spokojeně sledoval v TV předvolební řeč soudruha Ransdorfa, jak hovoří o dlouholeté, tradiční názorové toleranci v Evropě a tak vůbec. A pociťoval jsem naprostou jistotu: byl jsem dobře časově i prostorově orientovaný. S určitou schopností snít o budoucnosti. Soudruh Remek zná Zemi z výšky, a bude moci pro soudruhy Randsdorfa i jiné vytipovat na mapě vhodná místa, kde pak komunisté, bude-li ta možnost, založí – komuny! Co jste čekali? A v těch komunách se pak bude provozovat kultivovaná názorová tolerance. (Kolik by k tomu asi potřebovali procent? Kde je ona kritická hodnota, bod tání? 32%? 52%?) A vida! Jsou tam, tak to má být. Protože každá špatná zpráva má i pozitivní hodnotu: neměli by tam být a jsou tam. To je špatné. Víme o tom – a to je dobré.
Ano, nepochyboval jsem, že soudruh Randsdorf se do EP dostane, protože tam ideálně nepatří. Stejně jako tam ideálně a zřetelně nepatří paní Bobošíková a pan Železný. Jenže ti dva už tam teď nejsou, ačkoli tam tak jasně nepatří. Co se to děje? Je to nějaký projev krize? Jaké krize? Neříkal Železný, že chce být prezidentem, nebo předsedou vlády nebo něco tak?
Připadám si jako dávný mořeplavec, který s hrůzou zjišťuje, že z hvězdné oblohy zmizela Polárka…