Paní prodavačka Andrejku neznala a Andrejka nebyla ničím výjimečná, jenom trpěla zvláštní "duševní nemocí", zvanou syndrom neexistující osobnosti. Je to nemoc z druhu indukčních psychóz, což je, popravdě vzato, název nepřesný, protože sám nositel nemocný není, jen v ostatních bez zjevných příčin vyvolává (zdánlivé?) krátkodobé duševní onemocnění. To si, prosím, nepleťme se zřetelně indukovanými stavy, definovatelnými výrokem jedné jinak velmi roztomilé dámy: "Rozčilovat se znamená ničit si nervy kvůli blbosti druhých. To já zásadně nedělám – já raději rozčílím všechny kolem sebe!"
Zažil jsem, v luxusním hotelu "Armagh City hotel", při vánočním večírku se spolupracovníky, že ke stolu přišlo děvče s konvicí kávy: "Dá si někdo kávu?", a když jsem se přihlásil, naprosto mne nevnímala, popošla na druhý konec stolu a řekla: "Tak nikdo?". To už jsem se hlásil jako školáček a zároveň horlivě troubil na frkačku … Teprve když spolupracovníci začali křičet jeden přes druhého: "Jiří! Tamhle Jiří chce kávu!!", přišla – a nalila mi půl šálku …
Zde je opět nutno upozornit, že pokud zjistíte, že pro někoho znamenáte méně, než psí lejno, nemusí jít o tento jev a většinou ani nejde. Protože pro takové lidi jsou ve většině případů méně než psí lejno všichni ostatní, jenom to, například u nadřízených a podobně, prostě nedávají najevo…
Možná je syndrom neexistující osobnosti jakýmsi obranným manévrem, kdy v "zasažené" osobě je ve skutečnosti prvotně indukována bezdůvodná agrese, které je teprve ex post změněna v absolutní nevědomé ignorování. To ale u všech nefunguje, takže bohužel nositelé tohoto syndromu bývají občas zbiti lidmi, které naprosto neznají, z důvodů, které tito agresoři opravdu nejsou schopni nijak vysvětlit. Dá se tedy říci, že syndrom neexistující osobnosti může někdy způsobovat i záhadné otoky nebo zlomeniny …