Obecně vzato onen osvědčený a nesmírně výnosný trik spočívá v tom, že podepíšete smlouvu, kterou si pořádně nepřečtete nebo které zcela neporozumíte – a pak máte dvě možnosti. Buďto platit a platit a mlčet, nebo neplatit a žít v očekávání návštěvy exekutorů. Protože "druhá strana" si plnění smlouvy vždy soudně vymůže. Pozoruhodné je, že jde o pěkně špinavou hru, jejíž cíl je vždy jediný a prostý: obrat oběť o peníze. Ještě pozoruhodnější ale je, že zde stát nejen občana nechrání, ale de facto i de iure napomáhá podvodníkům. Bez přímé, vyzkoušené a bezvýhradné podpory státu by to celé nebylo možné.
Konkrétní trik v daném případě, na který naletěl důvěřivý Brit (ale nejen on), spočívá v tom, že je podnikateli doručena smlouva k podepsání, slibující umístění dat o jeho firmě "na internet". Kdo si smlouvu důkladně nepročte, nabyde dojmu, že se jeho podnik stane internetově známějším za velmi rozumný měsíční poplatek – takto účelově psychologicky je to také myšleno. Smlouvy jsou rozesílány plošně s tím, že tu a tam to třeba někdo mechanicky orazítkuje a podepíše, což se zákonitě stává, ačkoli svého času TV Nova před tímto podvodem varovala. Podvodem, přestože poskytovatel služby svůz závazek, plynoucí ze smlouvy, splní. Podvodem, přestože soud nejspíš vždy musí dospět k závěru, že dotyčný podnikatel je povinen platit za služby, i když jde zjevně o částku zcela neúměrnou. V mnoha státech EU je konkrétně toto podchyceno, to jest přesně takový typ smluv je prostě ze zákona neplatný.
Představme si legrační situaci, kdy obchodník nějak docílí, že se zákazník smluvně zaváže zaplatit za deset obyčejných rohlíků padesát tisíc korun. Když se zákazník vzpamatuje a zkusí nechtít takto drahé rohlíky, obchodník jej dá k soudu, který vyhraje. Odborníci i politikové i sdělovací prostředky nad tím budou krčit rameny: všechno je OK, všechno je podle zákona a zákon je nutno ctít!
Správně! Protože kdybychom neměli a nectili zákony, obírali by nás různí lumpové zcela po libosti a legálně, že.